27. 3. 2016

Spring ♥

Ahoj všichni!

Konečně tady máme jaro. Ano, první jarní den sice už dávno byl, ale ten pocit a vůně jara přišla až teď.
Dneska po dlouhé době svítí sluníčko od rána a já konečně vytáhnu tenisky, schovám zimní bundu a najdu sluneční brýle.
Mám ráda ten dobrý pocit, se kterým se probudím, když mi slunce svítí do okna. Hned mám lepší náladu ať se děje co se děje.
Začínám také vytahovat jarní outfity.


Mám ráda jaro už jen kvůli toho, že nemusím chodit tak navlečená a že konečně můžu ukázat trička a ne jenom svetříky. 




Jak už víte, přišly Velikonoce. Já osobně je teda nějak neslavím. Navíc jako čokoholik se mi nelíbí, že mě brácha zmlátí a ještě dostane sladkosti a já ne :D Ale jinak všem samozřejmě přeji krásné Velikonoce a holkám pevnou prdelku, aby vás moc nebolelo to "zmlácení". 

S jarem také přichází povinnosti. Začíná se kosit tráva, pořádně se starat o zahrádku, všechno umýt, začínají první grilovačky... v tomhle máme celkem výhodu, protože bydlíme v bytě a o zahrádku se nemusíme starat. Jenže rodiče se tak chtěli starat, že si pořídili takový ten kousek zahrádky v zahrádkářské kolonii a s velkou radostí tam chodí (ještě že já nemusím :D ).

Uvažuju, jak bych popsala ten úžasný pocit, když cítím jaro. Po té dlouhé zimě, ve které musíme chodit navlečení, brodit se takovou to hnědobílou (nevím jak se to říká slušně) hmotou (dejme tomu) a překonávat ty přechody z tepla do zimy. Po tomhle všem a ještě mnohem více konečně přijde teplo, přestane padat sníh, my můžeme schovat všechno zimní oblečení a začít chodit na lehko.
 Všechno kolem nás začne rozkvétat, lidé se začnou více usmívat, otevřou se venkovní posezení a najednou je vše kolem krásné.
Ale abych se vrátila k tomu pocitu... je to něco jako radost z toho, že budou lepší dny než v zimě :)






A jak to máte Vy? Máte rádi jaro nebo preferujete chladnější období? Co máte na jaře nejraději? Budu ráda za každý Váš komentář :)





26. 3. 2016

Vyprázdnění hlavy

Tak se po roce zase hlásím.

Je mi to celkem líto, že to je až po roce, dokonce se i stydím, že jsem tak dlouho nepsala. Koukám, že mi to i chybělo. Je fajn nedržet všechny myšlenky v hlavě, ale vypustit je ven a mít na chvilku prázdnou hlavu.
Ale je velmi těžké mít prázdnou hlavu, když vás trápí tolik věcí...

Vzhledem k tomu, že se mi blíží maturita, tak se na mě sbíhají všechny ty věci kolem... začít se pořádně učit, vybrat si správnou VŠ.. jen tyhle dvě věci jsou tak příšerně složité.
 Když jsem vycházela ze základky, říkala jsem si, jak se v 15 letech můžu rozhodnout, co chci po zbytek života dělat. Teď, když vycházím ze střední, tak to pořád nevím. A nevím, na kterou VŠ bych měla jít. Nejhorší je, že vlastně ani nevím, na co bych se hodila, co bych chtěla dělat celý život, co by mě uspokojovalo.
 Říkala jsem si, že se začnu na maturitu učit od března, že to bude takový ideální čas. No máme tady 26.3. a já stále nezačala. Doufám ale, že nejsem jediná, která je takhle líná. :D

Dneska mi odjel na týden přítel s dalšími 10 lidmi lyžovat. Dost jsme se kvůli toho hádali, protože nejdříve mě s sebou nechtěl, potom zase ano. No ale já nejela, nemůžu si teď dovolit zameškat školu a zároveň jsem věděla, že mě tam ani nechce. Že prý lyžuju pomalu.
 No ale díky tomu, od té doby, co jsem ho viděla nasedat do auta, nemůžu přestat myslet. Pořád přemýšlím, jestli nejsou někde nabouraní, jak ten týden vlastně proběhne, jestli mu budu vůbec chybět.
Nevím proč, ale pořád mám v hlavě myšlenku, že mu po mě smutno nebude. A kvůli toho jsem smutná. Je to vlastně celkem vtipné, protože jsme si do hlavy vsugerovala něco, co vlastně ani nemusí být pravda a jsem kvůli toho smutná (někdy jsem vážně blbka).

Poslední dobou mi přijde, že mě nechápou mí rodiče. Pořád se semnou hádají o mé budoucnosti, jako kdyby ji mohli ovlivnit. Tvrdí mi, že pokud zůstanu se svým přítelem, tak skončím v rodinném domě s jeho rodiči a budu se starat o ně a o zvířata. Přitom se mě už nezeptají na to, co chci já. Protože přece jenom já ovlivním to, jestli to takhle opravdu bude nebo ne.
A já momentálně vím, že tohle opravdu nechci.
Dejme tomu, že na chvilku neexistuje realita. Přenesme se do nějaké snu, do nějakého světa za zrcadlo za Alenkou.
 Kdybych mohla, chtěla bych vystudovat nějakou vysokou školu, která by mi nedělala moc problémy (čti bavila by mě studovat). Našla bych si nějakou práci, která by mě neotravovala (nechodila bych do ni každý den znechucená, že tam musím být). Poté bych chvíli cestovala. Do různých zemí, vždy třeba jen na pár dnů. Poté bych zase pěkně pracovala, až bych byla ve správném věku, tak si nechala postavit nějaký pěkný domeček trochu mimo ruch města a tam se usadila a žila tam až do konce mého života.
To je takový můj malý sen, který bych řekla, že má každý 5. z nás. To, jestli se vyplní, je ovšem z velké části na mě. Jenže tohle jde těžko vysvětlit rodičům, zvlášť když jsou tvrdohlaví a pořád si melou to své :D




Momentálně sedím doma úplně sama, nejlepší kamarádky jsou několik kilometrů daleko, přítel je ještě dál než obě kamarádky dohromady a já tady sedím a čekám, až mě něco napadne, co bych mohla napsat.

 Snažím se také napsat seminární práci. Jenže tím, že mám v hlavě tolik myšlenek, tak mi to nějak nejde. Strašně dlouho jsem vymýšlela téma, na které bych se mohla zaměřit a když jsem ho konečně vymyslela, tak se nemůžu dokopat k tomu, abych to nějak sepsala.

A teď přichází otázka na vás. Zamyslete se a napište mi do komentářů, jaký je rozdíl mezi mít rád a milovat a co vlastně znamená to mít rád. Budu moc vděčná, když se zapojíte.

13. 1. 2015

Když se zamilujete, proč nás ve škole neučí o vztazích a jak se chovat v "ošemetné" situaci

Když se zamilujete, je to obecně strašně fajn. Cítite se opravdu šťastní a máte dojem, že teď už to bude jen dobré.
Jenže potom časem zjistíte, že to zase tak úplně jednoduché není.

Maté na výběr 2 možnosti. Buď se tomu poddáte a budete čekat, co se z toho vyvine a nebo tomu budete chtít pomoct (případně to potlačit) a to ve většině případů dopadá špatně.

Kdyby nás ve škole učili něco jako mezilidské vztahy, bylo by to pro nás jednodušší. Bohužel tomu tak není a nikdo nám neřekne, jak se máme chovat. Jak poznáme, že je člověk právě ten, se kterým máte strávit zbytek života. Jak se máme zachovat, když se do nás někdo zamiluje (my zamilování nejsme) a nechceme mu ublížit. Nikdo nás nenaučí, jak máme používat city, jak je poznat, jak se s nimi vypořádat. 

Od toho tady jsou chyby, ze kterých se poučíme. Bohužel někdy jich je více, než by jste sami chtěli. A ne vždy jejich poučení bereme jako poučení a uděláme je znova.

Nejhorší je, když nastane situace a vy absolutně nevíte, jak se máte zachovat.
Dám vám příklad.
  Jste zadaní. Zamiluje se do vás člověk a první co je si řeknete "ajej co budu dělat, nechci mu ublížit". Ale vzhledem k tomu, že je to váš kamarád, normálně se s nim bavíte. Lépe ho poznáte a zjistíte, že je vlastně strašně fajn, že je to to, co vám chybí a že když jste s nim, jste jako v sedmém nebi. Tak chodíte spolu ven, skvěle se bavíte. Když tu najednou se něco zvrtne. Nevíte ani pořádně co. Začne se vám vyhýbat a řekne vám, že když se s vámi bavit nebude, bude to tak lepší. Jenže vy ho máte natolik rádi, že nechcete, aby se vytratil. Pro něho naštěstí ho máte rádi natolik, že chcete, aby byl šťastný a necháte ho jít.

A prosím pěkně na tohle vás nikdo nic a nikdy nepřipraví. Nebudete vědět, jak v takové situaci jednat, co říct a neříct, co udělat a neudělat. Budete muset spoléhat čistě na sebe a doufat, že jednate spravně.

Uvažuju jak svoji myšlenku zakončit. Bohužel je moc dlouhá a spletitá, tak to asi pujde opravdu těžko.

Nejraději bych vám poradila, aby jste se nezamilovávali. Protože to není jako z těch romantických filmů. Takový sladký vztah jako je tam potřebuje trpělivost, hodně důvěry. Vyžádá si oběti a hodně slz. A potom, až si to časem zasloužíte, bude stát za to.

Ps.: Omlouvám se, pokud je článek nesmyslný. V poslední době mám hodně myšlenek a teď asi všechny vyplynuly na povrch. A nějak nejdou oddělit.

Pps.: Pokud si to čteš... snad aspoň trochu pochopíš...

5. 1. 2015

Someone I need to know

Určitě jste někdy o něčem či někom pochybovali. Přemýšleli jste, jaká možnost je správná. 
Já uvažovala nad tím, co se stalo koncem minulého roku:

Když zjistíte, co vám celou tu dobu dodávalo sílu a otevřou se vám konečně oči..- Možná budete překvapeni stejně jako já. Nikdy bych nevěřila, že jen pár sekund dlouhý pohled do těch láskyplných modrých očí ve mně dokáže vzbudit tolik klidu a pochopení. Že se mi znenadání uspořádají myšlenky do smysluplně na sebe navazujících idejí. S možná až chladnokrevností dokážu říct, že ten den byl pro mě zlomovým. 
Když mi došlo plno věcí najednou, jako blesk z čistého nebe vám projede hlavou znenadání ta správná myšlenka, na kterou jste nemohli přijít.. Je to jako zázrak. Z ničeho nic jsem se cítila znovu po několika měsících šťastná a uklidněná. A neumím si to jinak vysvětlit. Člověk, díky kterému se tohle všechno stalo, by mě nikdy nezradil a v tomhle jsem si jistá na 110%. I já bych za něj dala ruku do ohně. Jen pociťuji velice zvláštní strach z toho, že bych něco takového měla právě jemu říci. Vždy, když si představím, jak by mohl reagovat, nedojdu k závěru. I když takto vyhodnocuji situace normálně (že si třeba řeknu 2 nebo 3 věty a představím si, jak by na ně daný člověk na základě známých vlastností reagoval a pak vyberu tu vhodnou). Nevím, co od toho čekat. Pochopení? Rozhořčení? Nebo snad otočení zády? To se asi nikdy nedozvím. Protože ani nemám sílu abych něco takového řekla právě tomu člověku. Bojím se, že ho tím navěky ztratím.


Stalo se vám někdy právě něco takového? Napište, co si o tom myslíte. Napište své zkušenosti. Ráda se z nich poučím.

Je nový rok a s ním taky nové články :)

 Jako vždy si na začátku roku čtu horoskop. Je někdy až moc zvláštní, jak přesný umí být. Nikdy si třeba denní horoskopy nečtu ráno. Nejlepší je si je přečíst večer a pak zjistím, jak moc se podobaly věci, které se mi za den přihodily tomu, co je v nich napsáno.
V roce 2015 má přijít mnoho změn - a snad také – pozitivních. Když jsem si pročítala své znamení, došlo mi, co všechno se stalo za minulý rok. Kolik chybných kroků jsem udělala a budou se velmi špatně napravovat. Totiž ony kroky jsou tak vzdáleny od počátku, že se už nedají vrátit zpět. A proto jsem se rozhodla utnout to vše v tom, jak to leží a běží. Mnoho lidí mě kvůli tomu možná bude nenávidět, přemlouvat mě, abych to vzala zpět a dala tomu všemu čas..  Ale sama vím, že téhle věci nic takového jako čas nepomůže.


Vlastnoruční výroba pro nejlepšího kamaráda :)

S novým rokem si také většina lidí dává předsevzetí – máte už nějaké? Splníte jej? Napište mi do komentářů pod článek, jaké jste si dali. 
           Já si dala jediné – a to zůstat pozitivní i přesto, jak se věci mají J 

2. 1. 2015

Potřebuju někoho?

Nejkrásnější a zároveň nejhnusnější pocit je vědět, že vás někdo potřebuje.
Proč nejhnusnější?
Když vás někdo potřebuje a vy nemůžete být s ním, nemůžete být u něho, objímat ho a utěšovat. Nemůžete za nim přijít a dát mu pusu, aby se cítil lépe.
Nemůžete ležet vedle něho,  hladit ho a říkat to klišé "bude to dobrý".
Je to něco jako zakázána láska.
Chcete byt s ním protože vás potřebuje, ale vy nemůžete. A proč? Protože máte povinnosti. Své stereotypní povinnosti, které možná už ne tak rádi plníte.

Takže místo toho, aby jste byli s těmi, kteří vás potřebují, stojíte venku s lidmi, u kterých si už nejste jisti, jestli vás vůbec mají rádi, natož potřebují.
Špatné také je, když člověk potřebuje zlepšit náladu, ale uzavře se do sebe a o nikoho nestojí. Ale víte co je ještě horší? Když ten člověk, který má špatnou náladu, potřebuje rozveselit a dokonce to dává najevo, je člověk, který nestojí o vás. A víte co je asi nejhorší? Když ten člověk je ten, který by si měl od vás nechávat zlepšovat náladu. Když to je dejme tomu přítelkyně/přítel a on o vás prostě nestojí. Nestojí o to aby jste byli s nim, aby jste se snažili. A vás to raní. Protože si přijdete zbyteční.
A už vás naprosto nikdo nepřesvědčí, že jste potřební. Protože když vás nepotřebuje ten nejdůležitější tak potom kdo?


A proč nejkrásnější? Tak to známe snad všichni. Ten pocit, že tady nejsme zbytečně je úžasný. Vědět, že naše přítomnost někomu pomáhá tak, že když mu je zle, díky nám se mu trochu uleví. Vědět, že když toho člověka obejmu, zlepší mu to náladu.
Ale taková potřeba se musí umět vyjádřit. Bohužel ne všichni to dokážou. 

10. 12. 2014

Vánoce!

Zase nastalo to období, kdy se začínáme těšit na Vánoce.
 Pečeme cukroví, věšíme vánoční ozdoby, kupujeme dárky, koukáme na vánoční filmy a těšíme se na prázdniny. Ale je to zároveň i období shonu, častých hádek a stresu.
Stresu z toho, že musíme uklidit, že nestihneme napéct cukroví, že vybereme špatné dárky.

O čem jsou vlastně Vánoce? Poslední dobou na to zapomínáme. Není to o dárcích a jídle. Je to o rodině. O tom, že se na chvíli všichni zastavíme, odložíme všichni své povinnosti a sejdeme se spolu u večeře. Tohle mám na Vánocích opravdu ráda.

Ale taky mám ráda Vánoční výzdobu. A proto jsem se rozhodla se s Vámi o ní podělit, protože jsem na ni letos opravdu pyšná.



Tyhle balety jsem našla na internetu jako fotku (Tady ) a návod jsem si potom vyhledala tady





Sukýnky jsem udělala podle sebe, protože z internetu to na mě bylo moc složité.



A nakonec vločky, které jsem si trochu zmenšila, protože na mě byly už i ty baleríny příliš velké.

Vzhledem k tomu, že máme s bráchou společný pokoj, s výzdobou nemůžu moc experimentovat, jelikož je v pubertě a přijde mu to trapné. Proto máme letos jen moje balety a tuto vánoční hvězdu.



Ano, vidíte dobře. Uprostřed je můj koník. Je tam od mých 10 let a je prostě přímo uprostřed okna, takže se hvězda dává přímo na něho :D 



Poslední výzdoba pokoje je kytice už uschlých růži, kterých je 18 :3 Vím, není vánoční, jenže jsem ji dostala na narozeniny a nehodlám se ji vzdát.



Co vy? Co máte rádi na Vánocích? Jaké dekorace zdobí váš pokoj? Pište, inspirujte se :)