Někdy nechceme slyšet pravdu

Občas se dostaneme do situace, kdy potřebujeme poradit. Začneme váhat a chceme, aby nám někdo řekl na věc jeho názor.
 Ale někdy se stane, že nechceme slyšet pravdu. Víme, že pravda je bolestivá, že se nám nebude líbit. A bojíme se, že si pak uvědomíme, že musíme udělat něco, co nebude úplně super.

Na jednu stranu chceme rady, abychom si vyjasnili věci, ale na druhou stranu nechceme rady, které víme, jak dopadnou.

  Někdy se nechceme svěřovat, protože víme, že nám dotyčný řekne to, čeho se obáváte a bude to bolet.

Chcete příklad?
 Máte vztah a v něm máte problém (dejme tomu, že váš partner si na vás nechce udělat čas). Říkáte si, jak to je moc super, jak to vůbec nevadí, že potřebuje prostor a plno dalších věcí.  A pak se o tom bavíte s někým jiným a on vám chce poradit. Jenže vy si říkáte, že to stejně víte. A nechcete radu, protože když ji uslyšíte, budete muset něco udělat. A to něco nebude pěkné. Museli byste si s tím druhým promluvit a třeba by to nedopadlo dobře, třeba byste se pohádali. A proto raději ani nechcete slyšet to, že máte problém...

Bolest

Pár dnů zpátky jsem četla jeden strašně pěkný příběh.
 Bylo to něco ve smyslu, že otec dával synovi velmi důležitou životní lekci.
 Syn, který byl ještě malý, se často zlobil. A otec mu řekl, že pokaždé, co se rozzlobí, zatluče hřebík do plotu. Chlape se začátku tloukl hodně hřebíku a po čase svůj hněv kontroloval. (Samozřejmě zjistil, že lepší je ovládat se, než zatloukat hřebíky. Nakonec přišel den, kdy se chlapec ani jednou nerozhněval. Otec mu řekl, ať vytáhne hřebík za každý den, co se nerozzlobí.
  Postupem času v plotě nezůstaly žádné hřebíky. Tehdy vzal otec chlapce za ruku a odvedl ho k plotu. Tam mu řekl: ,,Udělal jsi dobře chlapče, ale podívej se na ty díry v plotě. Ten plot už nikdy nebude takový, jaký byl. ´´

A s čím to vlastně souvisí? Převeďme si to do normálního života.
 Když řekneme něco ve zlosti, zanechá to stejné jizvy, jako když do člověka zabodneme nůž a vytáhneme ho. (Můžeme si to představit i jako sklo. Když se rozbije můžeme ho slepit, ale zůstanou tam čáry napořád).
 Nezáleží na tom, kolikrát řekneme "lituji", rána stále zůstane.
 A určitě víme z vlastní zkušenosti, že rána slovem bolí někdy více, než fyzický úder. Zvlášť, když je to od člověka, který je náš kamarád, nebo od milované osoby.
  Proto bychom se měli zamýšlet před tím, než něco vypustíme z pusy. Protože pak už se to těžko bere zpátky.

Sen/sny

Nedávno mi kamarád poslal tyhle dvě slova. A mi v hlavě začalo běhat plno věcí.

  Život je o tom, že v mládí si určíme sen a za tím si jdeme. Během dospívání se na něm snažíme pracovat a vlastně celý život si ho splňovat.
Ale co když nám něco brání si náš sen splnit? To je potom pro nás jakési zklamání.

  Od mých asi 12let jsem často přemýšlela nad klasickou otázkou "čím budu až vyrostu". Vybrala jsem si psycholožku. Ptáte se proč? Sama nevím. Možná proto, že mě bavilo pracovat s lidmi a od jakživa lidem pomáhat. Začalo se mi to tak líbit, že se to stal můj sen. Celou základku jsem si za tím šla.
Na konci prváku jsem byla na návštěvě u svého tatínka. Povídali jsme si a řekla jsem mu o mém vysněném povolání.
Řekl mi, že když mám 4 z matiky, tak mě nevezmou na žádnou vysokou školu a na práci můžu zapomenout.
  V tu chvíli se ten můj velký sen zbořil jako domeček z karet.
  Představte si, že stál na nějakém starém malém mostečku a můj táta ho proboural a sen spadl do vody a uplaval.
V tu chvíli jsem nemyslela na nic jiného a v hlavě mi běhalo jen: No jo ty na to nemáš, ty nebudeš ta, kterou chceš být, ty to nezvládneš.
Jenže pak mi něco došlo. No a co, že mi nejde matika, ono nikdo není dokonalý. Ale to neznamená, že to nezvládnu.
A tak jsem teď dokončila druhák zase se svým snem. Ptáte se, jak jsem se k němu zase dostala? Jednoduše.
Když něco chci, ale opravdu vážně chci, půjdu si za tím. A budu se snažit, ať mi to nikdo a nic nezkazí.

Měli by to dělat všichni. Jít si za svým snem i přes překážky.
Netvrdím, že to bude lehké a rychlé. Ale až tomu dosáhnete (ať už je to cokoliv), tak to bude stát za to. Budete mít tak úžasný pocit...a to mi věřte, ta dřina za to stojí.
Takže na závěr bych tady uvedla jen motto od mého oblíbeného zpěváka: "Věř, běž a dokážeš."

Love

Koukej.
 Jsi 17-letý teenager a zamiluješ se do člověka, kterému je 23let. Společnost to nepodporuje. A proč? To nikdo neví. Řeknou ti, že se to nehodí, že je moc starý a ty moc mladý, že spolu nemůžete být.
Ale už je nezajímá to, že toho člověka máš rád...

 Dnešní doba je zlá. Lidé tě odsuzují kvůli toho, do koho se zamiluješ. Tvůj protějšek je silnější postavy, je starší, moc dlouhovlasý, bohatší, prostě nevyhovující ostatním a oni do tebe kvůli toho ryjou. Nelíbí se jim, tak ho pomlouvají. A nedojde jim, že ty ho miluješ takový, jaký je, že ti na něm záleží.

A co když někde někdo potká dva gaye? Tak to už vypukne válka. Jelikož dneska je hodně lidí proti gayům. Zajímavé je, že když to jsou dvě lesby, tak to tolik nevadí.
Ale zpátky k nim.
Proč společnost odsuzuje gaye? Vždyť to jsou taky lidi. A to, že to je proti přírodě je jen blbá výmluva... Když se mají rádi, tak proč by nemohli být spolu? Vždyť to není nechutné. To oni sami si taky můžou říct o nás, že my heterosexuálové jsme nechutní... Myslím, že to je hodně nespravedlivé.

Když se někdo má rád, když si spolu dva lidi rozumí, tak by měli být spolu. A nezáleží na tom, kolik jim je, jestli jsou odlišné, nebo stejné pohlaví, jaké jsou národnosti, jaké jsou barvy pleti, v jaké náboženství věří. Když jsou spolu šťastni, tak by spolu měli být a lidi kolem by je měli přestat napadat a ubližovat jim. Protože přiznejme si to, nikomu není příjemné, když ho někdo pomlouvá a mluví mu do toho, s kým má žít.

Taky mě dost udivuje, jak některým lidem záleží na tom, jak ten druhý člověk vypadá.
Vždyť na vzhledu by nemělo záležet. Mělo by to být tak, že bychom toho člověka měli milovat podle povahy a ne vzhledu.
Mi osobně na vzhledu nikdy nějak extra nezáleželo... Vždy jsem si vybírala podle povahy, toho, co měl v hlavě, jestli byl zábavný a jak se ke mě choval.

A kluci, jak nejlépe dostat holku? Asi něčím takovým ;)

Budu ráda, když mi tady napíšete, jaký je váš názor. Podporujete homosexuály? Vybíráte si partnery podle vzhledu? Co je pro vás důležité při výběru partnera? Jak jste na tom vy s názorem, když jsou dva od sebe třeba o 11 let? Za každý váš komentář a názor budu ráda :) Mějte se krásně :*

Nechápu. Nechápeš?

Nechápu, jak se může někdo usmívat celý den a potom po nocích plakat.
 Jak se fotky nikdy nezmění, ale lidé na nich ano.
Jak se může stát z nejlepšího přítele ten nejhorší. A nebo zvláštní je, když se z nejhoršího přítele stane nejlepší. Jak můžeš mít rád člověka, který ti kdysi ubližoval.
Jak se všechno změní za pár dní, týdnů, měsíců.
Jak si můžeš nechat ujít něco nebo někoho, o kom jsi jednou řekl, že bez něho nemůžeš žít. Jak si můžeš myslet, co je pro tebe nejlepší, i když ti to ubližuje.
Jak lidi, kteří řekli, že ti obětují každou sekundu, neumí pro tebe obětovat ani pár minut svého času. Jak lidé můžou slibovat i přes to, že ví, jak běžně porušovat sliby.
Jak tě lidi tak rychle dokážou vymazat ze svého života. Jak můžeš ponižit své srdce tím, že ho nabízíš někomu, kdo o něj nemá zájem.
 Nechápu, jak můžeš říkat, že ti to je jedno, když jde i na povrch vidět, že ti to rozhodně jedno není.
 Jak můžeš říkat, že ti to nevadí, že se nic neděje, že to je maličkost, když to není pravda.
 Jak jsou někteří lidi tak krutí.
A nechápu, že někteří lidé nedokážou pochopit, že to pro tebe skončilo, že chceš jít dál. Nedokážou to respektovat.

Na tomto světě nedokážu pochopit hodně věcí...

Cesty

Někteří lidé jsou velmi nerozvážní. Jiní neví, co mají dělat v nepředpokladatelných situacích a přijde jim občas vše zbytečné už v počátku, kdy je někdo/něco namočí do vody. Nejhorší na tom je, že se ani nezačali topit. Zbytečně brzo se vzdávají naděje, že bude vše lepší. Žijí dneškem, ne zítřkem.. A  tak mi přijde, že se snaží (když už není jiné cesty nebo nemůžou jinou cestu najít) jít o krok nazpět a být u těch a s těmi lidmi, se kterými jim bylo dobře a cítili se sví, v bezpečí.. Tedy mimo ohrožení daleko od naší pomyslné vody.
Když už se rozhodnou pro další krok vpřed, musí si být stoprocentně jistí, že se nebudou muset vracet a bude to to správné rozhodnutí. Nejspíš proto jsou stále na vážkách a nechtějí například navazovat nové vztahy, stýkat se s novými lidmi. Chtějí, aby bylo vše jako dřív. Bojí se, že by je to mohlo rozhodit v tom, jak se do budoucna rozhodnou, jak se jejich rozhodnutím změní jejich výhled a možnosti do budoucna. Mají strach, že se potopí úplně.
Začnou se utápět v jiných věcech postupně, až zcela a přitom si to sami ani neuvědomují.. Každou chvílí může přijít deprese. Ne taková, při které vám stačí několik milých slov od kamarádů, ale taková, při které máte strach z toho, co bude. Jestli to, co se kdy stalo, mělo svůj smysl a co by se změnilo na tom, kdyby se některé věci jednoduše vymazaly.
Bohužel, nic není jednoduché a hlavní je si uvědomit, že každá situace, která se nám kdy přihodila v nás zůstane ať chceme nebo ne. To jsou právě ty věci, které nám utvářejí charakter a pomáhají nám v tom, abychom se postavili na nohy.

  Stačí se jen vynořit a nadechnout a vše začne mít rázem jiný smysl ;)

Charakter

Nedávno mi můj kamarád poslal obrázek, na kterém bylo napsané: Hodně lidí by se asi leklo, kdyby viděli v zrcadle místo sebe, svůj charakter.
Přes noc jsem nad tím přemýšlela a něco na tom bude.
  Hodně z nás jsme se sebou spokojeni. Myslí si, že se k ostatním chovají dobře, že jejich činy jsou správné a jsou vlastně tak trochu dokonalí. Ale nevidí to, co vidí ostatní lidi.
 Znám lidi, kteří jsou k ostatním hodní, když se jim to hodí a potom, když jsou spokojeni, tak udeří a jsou ti nejhorší, které znáte.
 Jsou lidi, kteří používají intriky k tomu, aby byli úspěšní. Jdou si za tím, co chtějí, i přes to, že ubližují ostatním, že ne vždy jednají férově a tak, jak se správně má. Neohlížejí se, jdou si pro to, co chtějí a je jim všechno jedno. Tváří se jako vaši přátelé a pak, když to získají, vykašlou se na vás.
 Věřím, že kdyby se na sebe podívali do zrcadla, kdyby viděli to, jací jsou, nelíbilo by se jim to.
Teda aspoň doufám, upřímně, neznám člověka - špatného člověka - který by byl se sebou až tak moc spokojený.
 Když se nad tím tak zamyslím, každý máme nějakou tu špatnou vlastnost, neděláme vždy všechno až tak úplně suprově a top, jak po nás společnost požaduje. A kdybychom to všechno viděli, nelíbilo by se nám to.
Ale někdy by bylo potřeba, aby jsme viděli, jací jsme, protože se pak stane, že to přeroste do hrozné výšky a jsme nesnesitelní.