Definice strachu:
Nebojíme se tmy, bojíme se toho co v ní je. Nebojíme se výšek, bojíme se pádu. Nebojíme se lásky, bojíme se, že naši lásku nikdo neopětuju. Nebojíme se zamilovat, bojíme se, že to dopadne stejně.
Máme strach, že špatné věci se nám budou opakovat znovu. Že špatný den nikdy neskončí. Že jednou na nás všichni zapomenou. Že přijdeme o své přátele a nebudeme se mít na koho obrátit.
Je všude kolem nás a každý ho má. I když tvrdíme, že ne :)
Měli bychom vědět, že láska není úsměv, ale pocit. Přátelství není procházka, ale důvěra. Život neni zlý, ale lidé v něm ho ničí. Že bolest, kterou vlastníme, nás jednou opustí. Že ani nejnešťastnější chvíle netrvá věčně. Že jizvy jsou symbolem nové zkušenosti. Že po cíli přijde nový start a že žít je krásné.
Že časy, když celá rodina byla pohromadě, dva mladí lidé do sebe byli zamilovaní až do smrti a přátelství trvalo věčně, jsou pryč.
Že život ti nedává lidi, které chceš, ale dává, které potřebuješ. A proč? Aby tě ranili, aby tě milovali, aby tě opustili a aby z tebe vytvořili osobu, kterou ti bylo souzeno být.
Také bychom měli vědět, že máme dávat, ale nedovolit, aby nás využívali. Milovat, ale dát pozor, aby naše ♡ nebylo zneužívané. Věřit, ale nebýt naivní. Poslouchat, ale neztrácet svůj vlastní hlas.
Že občas je potřeba některým lidem přestat lézt do zadku, aby nás přestali brát jako samozřejmost a pochopili, že nás taky můžou i jednou ztratit.
A že život je nespravedlivý a ne vždy se vyplatí být hodný a ochotný. Že ty největší svině vždy dostanou to, co chtějí a ať se snažíme jakkoliv, stejně se vždy něco zkazí.
Že vždy je někde schované slunce a vyleze v tu nejlepší chvíli a to, že se nám jeden den nepodařil neznamená, že zítra to nebude lepší.
Pozdní jaro a léto doprovází bouřky. Liší se podle intenzity ničivosti, spadaných srážek na metr čtverečný atp. Ale jak se cítím při bouřce? Je to chvíle, kdy nemyslím na následky, žiju jen v přítomnosti a nevnímám nic jiného, než zesilující bubnování velkých dešťových kapek o plechovou střechu. Je dusno a ty kapky jsou tak osvěžující. Vlna napětí vám projíždí celým tělem a vy se cítíte tak.. jiní. Miluju ten pocit, když je bouřka. Mám strach, ale přitom je to tak vzrušující. Při každém zahřmění mnou projede vlna zvláštní radosti a zároveň mě zamrazí. Těším se, až bude bouřka přímo nad námi, kdy je cítit to napětí ve vzduchu... Ale bouřka nás obešla. Jako by se nám chtěla úplně vyhnout.. To je tak vždycky (-_-)
Zanechala po sobě jen pár kapek.
Jen jsem mohla závistivě koukat na tu pulzující záři v dáli a cítit opožděné dunivé hřmění vzdalující se bouře.
,,Čeští hokejisté podávají na mistrovství v Minsku otřesné výkony."
Přímo jako vystřižené z hlavní strany bulváru. Jo, naši to teď ke konci trochu projeli. Ale sami v rozhovorech opakovaně přiznali, že už nemají sílu. Přece jenom každý souboj chtěli dotáhnout do konce a udělat všechno proto, aby obránili vlastní branku. Bojovali i v zápase s Francií, i když v tomhle souboji bylo více než jasné, že naši musí vyhrát. Nakonec máme "bramborovou medaili", jak se říká. Ale co. Češi, můžeme být pyšní na náš tým, že to dotáhnul až do semifinále! Hlavní je se zúčastnit, výhra je už jen bonus ;).
Mými nejoblíbenějšími hokejisty jsou všichni =3. Ale jinak asi Jágr (68), protože o něm slýchávám už od malička :)
A teď nová ☆ hvězda ★ Hertl (48) z toho důvodu, že má za sebou plno úspěchů, a to je teprve na začátku své hokejové kariéry ;)
Jak závěrem zhodnotit celé mistrovství? Určitě nemohu opomenout důležitou poznámku. A to tu, že rozhodčí tuto sezónu nesplnoňovali to, co se od nich přirozeně očekává a to spravedlivá rozhodnuti. Takové zneužití výsledků hodně ovlivnilo mnoho rozhodujìcích utkání v neprospěch takových států jako je třeba Česká republika.
Co si myslíte vy? Máme to snad chápat jako přímý útok na náš "nároďak"?
Často se setkávám s lidmi, kteří tvrdí, že jsou na všechno sami. Přijde mi to jako pěkná blbost. Vždyť vždy se najde aspoň jeden člověk, který je s vámi. Ne všichni maji dvacet kamarádů, ale za to můžou mít tři, kteří by za něho dali ruku do ohně.... prostě a jednoduše nevěřím tomu, že jsme na vše sami. A když si to někdo myslí, měl by se zastavit a rozhlédnout se kolem sebe. Třeba právě ta slečna, která sedí v poslední lavici sama bude dobrá kamarádka. Nebo ten kluk co si hraje na drsňáka.
Jen prostě musíme koukat a nezapomínat, že sami nejsme :)
