Vyprázdnění hlavy

Tak se po roce zase hlásím.

Je mi to celkem líto, že to je až po roce, dokonce se i stydím, že jsem tak dlouho nepsala. Koukám, že mi to i chybělo. Je fajn nedržet všechny myšlenky v hlavě, ale vypustit je ven a mít na chvilku prázdnou hlavu.
Ale je velmi těžké mít prázdnou hlavu, když vás trápí tolik věcí...

Vzhledem k tomu, že se mi blíží maturita, tak se na mě sbíhají všechny ty věci kolem... začít se pořádně učit, vybrat si správnou VŠ.. jen tyhle dvě věci jsou tak příšerně složité.
 Když jsem vycházela ze základky, říkala jsem si, jak se v 15 letech můžu rozhodnout, co chci po zbytek života dělat. Teď, když vycházím ze střední, tak to pořád nevím. A nevím, na kterou VŠ bych měla jít. Nejhorší je, že vlastně ani nevím, na co bych se hodila, co bych chtěla dělat celý život, co by mě uspokojovalo.
 Říkala jsem si, že se začnu na maturitu učit od března, že to bude takový ideální čas. No máme tady 26.3. a já stále nezačala. Doufám ale, že nejsem jediná, která je takhle líná. :D

Dneska mi odjel na týden přítel s dalšími 10 lidmi lyžovat. Dost jsme se kvůli toho hádali, protože nejdříve mě s sebou nechtěl, potom zase ano. No ale já nejela, nemůžu si teď dovolit zameškat školu a zároveň jsem věděla, že mě tam ani nechce. Že prý lyžuju pomalu.
 No ale díky tomu, od té doby, co jsem ho viděla nasedat do auta, nemůžu přestat myslet. Pořád přemýšlím, jestli nejsou někde nabouraní, jak ten týden vlastně proběhne, jestli mu budu vůbec chybět.
Nevím proč, ale pořád mám v hlavě myšlenku, že mu po mě smutno nebude. A kvůli toho jsem smutná. Je to vlastně celkem vtipné, protože jsme si do hlavy vsugerovala něco, co vlastně ani nemusí být pravda a jsem kvůli toho smutná (někdy jsem vážně blbka).

Poslední dobou mi přijde, že mě nechápou mí rodiče. Pořád se semnou hádají o mé budoucnosti, jako kdyby ji mohli ovlivnit. Tvrdí mi, že pokud zůstanu se svým přítelem, tak skončím v rodinném domě s jeho rodiči a budu se starat o ně a o zvířata. Přitom se mě už nezeptají na to, co chci já. Protože přece jenom já ovlivním to, jestli to takhle opravdu bude nebo ne.
A já momentálně vím, že tohle opravdu nechci.
Dejme tomu, že na chvilku neexistuje realita. Přenesme se do nějaké snu, do nějakého světa za zrcadlo za Alenkou.
 Kdybych mohla, chtěla bych vystudovat nějakou vysokou školu, která by mi nedělala moc problémy (čti bavila by mě studovat). Našla bych si nějakou práci, která by mě neotravovala (nechodila bych do ni každý den znechucená, že tam musím být). Poté bych chvíli cestovala. Do různých zemí, vždy třeba jen na pár dnů. Poté bych zase pěkně pracovala, až bych byla ve správném věku, tak si nechala postavit nějaký pěkný domeček trochu mimo ruch města a tam se usadila a žila tam až do konce mého života.
To je takový můj malý sen, který bych řekla, že má každý 5. z nás. To, jestli se vyplní, je ovšem z velké části na mě. Jenže tohle jde těžko vysvětlit rodičům, zvlášť když jsou tvrdohlaví a pořád si melou to své :D



Momentálně sedím doma úplně sama, nejlepší kamarádky jsou několik kilometrů daleko, přítel je ještě dál než obě kamarádky dohromady a já tady sedím a čekám, až mě něco napadne, co bych mohla napsat.

 Snažím se také napsat seminární práci. Jenže tím, že mám v hlavě tolik myšlenek, tak mi to nějak nejde. Strašně dlouho jsem vymýšlela téma, na které bych se mohla zaměřit a když jsem ho konečně vymyslela, tak se nemůžu dokopat k tomu, abych to nějak sepsala.

A co vaše sny? :)